Historie sokolského loutkového divadla v Bystřici p.H. do roku 1948.

Historie bystřického loutkového divadla.doc (3,2 MB)

Loutkové divadlo Matěje Kopeckého

Matěj Kopecký se narodil v Libočanech na Královehradecku 24. 2. 1775 na svátek sv. Matěje, proto dostal jeho jméno. Otcem byl podle matriky komediant Jan Kopecký z Prahy. O matce jsou zapsána jen tři křestní jména Anna Marie Elizabeth. Víc o ní nevíme.

V dětství se Matěj s rodiči odstěhoval do Lažan. Není známo, co Matěj dělal mezi svým 16-20 rokem, snad se učil nějakému řemeslu, ale je také možné, že se zamíchal do revolučních bouří, protože nemá výuční list.

Ve svých 20 letech se Matěj přiženil do městečka Mirotic, kde si vzal 17. letou Rozálii Holzäpflovou, dceru kramáře. Matěj byl polétavý komediant, proto lze usuzovat, že byl silnou a váženou osobností, když si jej Rozálie vzala za muže. Jeho tchán mu daroval část svého obchodu, tak se Matěj stal Mirotickým občanem. V obchodě s Rozálií nějaký čas pracoval, ale musel odejít do války, odtamtud se vrátil jako válečný invalida. Přesto pracoval v obchodě, ale ten jej už pomalu přestával bavit. Pozvolna ztrácel trpělivost s obchodováním a prodáváním. Musel však činnost dělat, aby se uživil. Obchod nevynášel, tak se Matěj zapojil do jiných, i pomocných prací a zároveň se ze zájmu věnoval loutkovému divadlu. Později vrátil živnost tchánovi a postavil si s Rozálií vlastní dům. Rodina se rozrůstala, narodilo se jim celkem čtrnáct dětí, přežilo jich snad jen pět. Matěj zažádal o povolení provozovat loutkové hry, avšak úřady mu odmítaly povolení dát. Dosáhl toho až v roce 1820 při čtvrtém pokusu, to mu byl čtyřicet pět let. V žádosti napsal, že chce svým uměním být lidem užitečný a jejich těžký život jim veselostí ulehčovat. Licenci získal na dobu jednoho roku, poté ji musel každoročně prodlužovat.

Tehdejší úřady nikdy nedovolily Matěji účinkovat v jiných krajích nebo na Moravě, protože se báli jeho vlivu na občany. Doporučovali mu hrát německy. Na to prý odpověděl: „Já Matěj Kopecký a hrát německy? To mě ještě neznají, nejsem štont …“

Matěj tvořil vlastenecké hry, kde kritizoval tehdejší stav společnosti, zároveň využíval Rozálčinu znalost národních písniček. Jeho diváci byli prostí lidé udření prací, pro které bylo loutkové divadlo svátkem a kořením, úsměvem i bujným smíchem. Tito lidé si nedělali zápisy, vše je zapsáno na matrikách, proto o Matěji Kopeckém mnoho nevíme.

Loutkové divadlo se vyvíjí už od nepaměti. Již v pravěku si lidé vyráběli různé loutky, aby jim dělali společnost. Předchůdcem loutky je figurální kresba – plastika. V přírodě kus ulomené větve nebo kořen, vyvolávaly společně s fantazií obraz lidské podobizny. Dalším materiálem pro výrobu loutek byla hlína. Tak si lidé vyráběli loutky či postavičky, ze všeho, z čeho to jen šlo.  Později, když se loutky měly používat k jevištním účelům, začaly být vybavovány jednoduchým mechanickým systémem pro pohyb.

V našich zemích měly loutky velký vliv na lid v době národního obrození, kdy hrál právě Matěj Kopecký. Loutky nahrazovaly živé herce na venkově a udržovaly český jazyk společně s českou kulturou naživu.

Přestože se za zakladatele českého loutkového divadla považuje Matěj Kopecký, některé písemné záznamy tvrdí, že loutkové divadlo bylo v Praze již pět set let před Matějem. Přebývalo na venkovech, v hospodách, v rodinách umělců a kantorů. Řezbové loutky byly velké od nejmenších až do 100 cm a byly na drátech. Vyráběly se i loutky na hůlkách pro vodění zespodu. Dnes se vyrábějí většinou zavěšeny na drátě a pohyb je přenášen nitěmi. Mezi loutkami jednotlivých národů se vyskytují vždy nějaké specifické. U nás to byl vesnický Škrhola, šibal Kašpárek a světoznámí Spejbl a Hurvínek.

V roce 1904 nakreslil Matěje Kopeckého Mikoláš Aleš, přestože Matěje nikdy neviděl, jen o něm slyšel. Obraz věnoval vnukovi Matěje Kopeckého.

Citace: 

„Nesmí být v světě žádného,

aby byl bez práce,

neb lenoch věků nedočká,

zahyne na krátce.

Co jest platen ten na světě,

kdo nechce pracovat,

kdo užívat chce života

jen výskat, tancovat?“

(část písně havíře Petra Udrby ze hry „Posvícení v Hudlicích“)